Paradoxně během přípravy výstavby archeoskanzenu zanikl nejstarší známý venkovský roubený dům v ČR, čp. 1 v Mirkovicích (okres Český Krumlov), pocházející právě z doby Žižkovy (dendrochronologicky datovaný do let 1420–1430). Jeho unikátní zbytky jsou sice nyní uloženy v depozitáři klatovského muzea, ale patrně se dočkají stejně neblahého osudu, jakému před 70 lety podlehl rozebraný roubený dům čp. 22 z Živohošti datovaný rokem 1617. Přitom by na záchranu mirkovického domu stačil možná jen zlomek částky věnované na výstavbu trocnovského archeoskanzenu. Mohl být do Trocnova přenesen a využit pro založení záchranného muzea lidové architektury, které v jižních Čechách chybí, ačkoliv na severu kraje chátrají desítky originálních roubených staveb lidové architektury. Peníze na jejich opravu by byly mnohem efektivnější investicí pro kulturní dědictví než výstavba zbytečného kvazimuzea pod širým nebem.
Realizaci Archeoskanzenu Trocnov umožnilo zapojení do projektu I-CULT, financovaného Evropským fondem pro regionální rozvoj v rámci Programu přeshraniční spolupráce INTERREG V-A Rakousko–Česká republika 2014–2020, pod administrativou Jihočeského kraje resp. Odboru kultury a památkové péče Krajského úřadu Jihočeského kraje a odborným garantem Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích, zároveň v roli investora. Tedy těch institucí, které by měly pečovat především o uchování autentických dokladů minulosti, nikoliv o vytváření pseudokopií na nejistém základě. Smyslem projektu I-CULT má být zvýšení zájmu o kulturní dědictví prezentované v příhraničních paměťových institucích (muzeích a galeriích).
V roce 2015 proběhla urychlená změna územního plánu formou opatření obecné povahy, při níž došlo, na základě připomínky odboru kultury a památkové péče k návrhu zadání změny ÚP, k přeměně trvalého travního porostu (plochy veřejné zeleně) na podmíněně zastavitelnou plochu, i přes existenci významného krajinného prvku, národní kulturní památky, archeologické lokality a ochranné zóny nadregionálního biokoridoru ÚSES (což jsou na jiných místech nepřekonatelné překážky stavebních záměrů).
Rada Jihočeského kraje v dubnu 2020 schválila výběr dodavatele stavby, firmu S-B s.r.o. ze Sedlčan, podílející se dříve úspěšně na výstavbě Muzea lidových staveb ve Vysokém Chlumci. Smlouva o dílo byla podepsána v květnu 2020 a následně byla stavba zahájena. Dle ideového záměru prof. Jiřího Škabrady, znalce lidové architektury a historických konstrukcí, a ing. arch. Petra Chotěbora, odborníka na středověká feudální sídla. Projektovou dokumentaci připravil ing. arch. Petr Dostál, který se zabývá rekonstrukcemi historických staveb (taktéž dříve pracující pro vysokochlumecký skanzen).
Výběru finálního zhotovitele předcházelo zrušení prvního zadávacího řízení v červnu 2019 (kterého se zúčastnily dvě firmy, Auböck s.r.o. a STATUS stavební a.s.) z důvodu „překročení finančních možností zadavatele“. První jmenovaná firma nabídla cenu zhruba 48,8 milionu Kč, druhá 41,5 milionu Kč, bez DPH.
Později byla vybrána firma S-B s.r.o. s cenou 38,8 milionu Kč bez DPH. Nabídnutá cena se však započtením víceprací vyšplhala na 42 milionu Kč bez DPH (tedy na stejnou úroveň jako nabídka firmy STATUS stavební a.s.).
K tomu je nutno připočíst mj. ceny projektové dokumentace (1,1 milionu), autorského dozoru (560 tisíc) a projektu elektroinstalace (92 tisíc) účtované Petrem Dostálem, technického dozoru 485 tisíc, archeologického výzkumu 570 tisíc, vybudování elektropřípojky 730 tisíc, výrobu replik vnitřního vybavení v desítkách tisíc a mnoho dalších položek.
Celkové náklady projektu činily zhruba 66 milionů Kč, z toho dotace 16 milionů Kč a 50 milionů Kč bylo uhrazeno z rozpočtu Jihočeského kraje.
V mediálním prostoru se dočteme:
… Projekt výstavby Archeoskanzenu Trocnov je vyústěním dlouhodobé snahy o větší propagaci husitství a obnovy tradic, které se k areálu Jana Žižky v Trocnově vážou. Budovaný archeoskanzen modeluje výsek zástavby středověké vesnice a prezentuje vzhled staveb a život v období konce 14. století… (web Jihočeského muzea).
… Předmětem stavby je vybudování a zpřístupnění nového archeoskanzenu prezentujícího život v období vrcholného středověku, stavby a stavební postupy této doby… (web Jihočeského muzea)
… Návrh hlavní stavby celého archeoskanzenu, Žižkova dvorce, vychází z výsledků archeologických výzkumů, poznatků z oblasti vývoje lidové architektury, studia středověké ikonografie i písemných pramenů… (web ProPamátky).
… Moje poslední návštěva se odehrála ve středu 5. května v situaci, kdy se blížila ke konci výstavba „dvorce Jana Žižky“… (rozhovor s prof. Škabradou v časopisu ProPamátky, léto 2021).
Pokud archeoskanzen vznikal primárně v Trocnově kvůli zdejšímu původu Jana Žižky, je v rozporu s tím skutečnost, že tuto lokalitu Žižka opustil před rokem 1380. Tudíž by stavby rekonstruované v tomto tzv. „Žižkově rodišti“, jak zní i podtitul zdejšího památníku, neměly tuto dataci překročit. Zmatek v tom činí i různá prohlášení investora (muzea a kraje), že se má jednat o stavby z „vrcholného středověku“, což je ale období, dle archeologického členění, let 1200–1300, takže by se pro 2. pol. 14. stol. mělo hovořit spíše o středověku pozdním. Případně o vrcholné gotice. Problém je tedy hned na počátku v nepřesném určení, co vlastně má skanzen představovat a v jakém časovém rámci. Zcela jistě se ale nemůže jednat o „Žižkův dvorec“, jenže jak se zdá, veřejnost zmatená těmito prohlášeními si patrně bude stavbu dvorce v archeoskanzenu už navždy spojovat přímo s obydlím Jana Žižky.
Dle tvůrců návrh archeoskanzenu vychází z výsledků archeologických výzkumů zaniklých středověkých vesnic, poznatků z oblasti vývoje lidové architektury, studia středověké ikonografie a písemných pramenů. Také ze znalostí dosud stojících roubených domů a hospodářských staveb nebo jejich zachovalých pozůstatků či alespoň zdokumentovaných již zbořených objektů. Jejich výčet by byl obsáhlý, ovšem až na zmíněný dům z Mirkovic (1420–30, horní částí jizby se stropem ale až z konce 15. století) nebo městský dům v Široké ulici v Českých Budějovicích (počátek 15. století) jsou všechny výrazně mladšího vzniku.
Jak již bylo řečeno, Žižka své nemovitosti prodal roku 1378. Na počátku 15. století se oba trocnovské dvorce/dvory staly běžnými selskými statky s často se střídajícími hospodáři, které v 17. století zanikly. Dvory prošly nejméně dvěma stavebními fázemi, a dle archeologa Antonína Hejny, provádějícího výzkum v roce 1956, i přes pozdější přestavby byly odkryté pozůstatky „dokladem stavební prostoty i vnitřního vybavení zemanského dvorce“. Stavení připisované Žižkovi obsahovalo dva prostory – západní rozměrů 6,5 x 5,5 m s mohutnějšími základy, podle množství destruovaného kamene patrně zděný, opatřený přístavkem s pecí či krbem; východní rozměrů 4 x 6 m pravděpodobně lehčí srubové konstrukce na kamenné podezdívce, se zahloubeným otevřeným ohništěm, zřejmě obytný. Spojovalo je kryté předpraží, jakási předsíň. Jednalo se tedy o mnohem prostší obydlí než „rekonstruovaný“ dům s půdorysem 20 x 10 m…
Původně bylo uvažováno, že „model“ dvorce bude navržen na základě těchto poznatků. Údajně nepřesvědčivá historická interpretace lokality však vedla k rozhodnutí, že návrh bude vycházet z analogií v širším rozsahu (tedy byla opuštěna archeologickým výzkumem odkrytá originální situace v Trocnově).
Podle tvůrců výchozím předpokladem projektu dvorce byla skutečnost, že Jan Žižka pocházel z prostředí chudších zemanů, tedy nejnižšího stupně tehdejší šlechty. Pro stavby v této sociální úrovni platilo kvalitativní kritérium „o něco lepší než selské“. V jižních Čechách k tomu prý existuje specifický srovnávací materiál ve dvorcích několika vesnic mezi Zlatou Korunou a Kamenným Újezdem s větším počtem zachovaných domů i hospodářských staveb (Krnín, Radostice, Čertyně). Ač se zde jedná skutečně o působivé převážně zděné stavby, pocházejí nejdříve až ze 16. století a nejsou přesvědčivým dokladem podoby venkovského statku ve 2. polovině 14. století.
Tvůrci vycházeli ze schématu středověkého trojdílného domu s patrovou komorou. Ačkoliv sám prof. Škabrada svým výzkumem vývoje venkovského obydlí prokázal, že patrové komory zřejmě souvisely s dymným provozem v jizbě (která měla vysoký strop kvůli nutnému „rezervoáru“ kouře, odcházejícímu horním oknem – dymným otvorem obvykle v čelní stěně domu), čímž se vyrovnávala i výška celého domu a úroveň střechy, zdejší řešení nakonec vyústilo v podivný slepenec.
Dům ve dvorci má sice patrovou komorovou část, ale nemá jizbu, nýbrž jakousi světnici s „luxusním“ plochým záklopovým stropem ve výšce 3,3 m. Což je málo pro dymný provoz (jestliže je nutné pro zakouřenou zónu obětovat téměř polovinu vnitřního prostoru a rozhraní musí být asi 2 m nad podlahou) a zbytečně moc pro světnici vytápěnou kachlovými kamny. Ve stěně nad dveřmi do síně však zeje otvor podobný dymnému, zde postrádající smysl, stejně jako polenice (obvyklé právě v dymných jizbách). Tato příčná bidla se přisuzují odkládání dřeva na topení, ale kromě toho, že jsou tu polenice dost daleko od sebe, takže dřevo na ně kladené by muselo být delší než by se vůbec vešlo do topeniště, tak především přikládací otvor kamen není ve světnici nýbrž ve vedlejší síni.
Jestliže i na soudobých hradech vyšší šlechty a v městských domech máme doloženy obezděné roubené jizby s typickou trojicí otvorů (svědčících o dymném provozu) a nejstarší doklady kachlových kamen v sídlech nižší šlechty na venkově pocházejí nejdříve z 2. poloviny 15. století, domnívám se, že instalace pokročilých kachlových kamen v zapadlém venkovském dvorci téměř o století starším není dobově uvěřitelná. Vhodnějším řešením mohlo být zbudování vysoké dymné jizby s větracím oknem v čelní stěně, vybavené pecí s kachly vsazenými do jejího pláště a přikládáním přímo z jizby, což byl mezistupeň zlepšující tepelně-akumulační vlastnosti topeniště před zásadní proměnou způsobu vytápění. Nebo dodatečně zaslepit větrací otvor a poukazovat na druhou stavební fázi, při níž došlo ke změně původně dymného provozu na čistější a dům prezentovat v podobě ze 16. století (a pravdivě přiznat, že nepochází z „doby Žižkovy“).
Kamna s nádobkovými kachly se obsluhují z tzv. černé kuchyně v síni (projektované původně s miniaturním topeništěm na němž by se vařilo velmi těžko) pod rozměrným dřevohliněným lapačem jisker v nezastropené síni. Tedy v kontrastu s „moderními“ kachláky jde o nejjednodušší archaický bezkomínový způsob odvodu kouře (přičemž dým stoupající do podkroví nemá kudy uniknout, neboť větrací otvory ve vrcholech valbové střechy chybějí). Varnou podestu v síni alespoň dodatečně zvětšili, ale celý otopný systém by byl uvěřitelnější, kdyby síň byla zastropená povalem a do podkroví ústil dřevohliněný dymník.
Vnější monumentální podoba kamenem obezděného srubu s hlubokými okenními klenutými nikami nezapře inspiraci objektem tvrze v Sudkově Dole, která ale opět pochází až z konce 15. století, přičemž vnější úprava fasády je možná ještě mladší. Tam jsou však okna alespoň lemována omítkovými paspartami, nikoliv jen omalována vápnem. V čelní stěně domu zeje jakýsi „analytický“ otvor, vynechaná část zdiva, odkrývající roubenou konstrukci obytné části.
Přestože máme množství ikonografických dokladů o zřejmě široce užívané roubené valené klenbě v souvislosti se středověkou dymnou jizbou (např. již zmíněná Velislavova bible nebo Bible Václava IV.), v trocnovském archeoskanzenu není ani jedna, jen varianty s mírným obloukovým náběhem do plochého povalového stropu. Zdá se překvapivě, že původní vysvětlení funkce dymné jizby prof. Škabradou v podobě obráceného koryta zde nenašlo reálné uplatnění, a jakoby chybělo i pochopení dymného provozu, neboť například v domě „selské usedlosti“ je dymný otvor v čelní stěně proražen příliš nízko, zasahuje do úrovně osvětlovacích oken, tudíž nízká hladina kouře by asi znemožnila normální pobyt v jizbě, nehledě na ovlivnění chování kouře právě okny.
„Žižkův dvorec“ doplňuje polygonální stodola, patrový špýchar, chlév s kolnou, chlebová pec a další drobné stavby. Existence velkých polygonálních stodol na venkově pro dané období a teritorium není spolehlivě doložena. Velislavova bible (1340) zobrazuje ještě ukládání obilných snopů do oborohu, na kresbách v cestopisu tzv. Mandevilla (konec 14. století) se mezi archaicky vyhlížejícími vesnicemi žádné takové stodoly nevyskytují, podobně ani v Boskovické bibli z roku 1415 zobrazující na jedné z iluminací venkovskou krajinu. V ZSV Pfaffenschlag stodoly objeveny nebyly, v jiných odkrytých středověkých vsích jsou nejisté. Ač se obvykle za důkaz považuje popis upalování zajatých husitů ve stodolách po bitvě u Lipan (Enea Silvio Piccolomini: Historie česká, 1457), v latinském originálu byl použit výraz „horreum“, což je označení soudobě používané i pro sýpky. Lze si totiž představit upálení husitů v celoroubené „nedobytné“ sýpce než v polootevřené velké stodole s nízkými stěnami a větší šancí na únik.
Naproti tomu právě kvůli vysokému riziku požáru tak velkého objektu s doškovou střechou středověký rolník možná neskladoval svou cennou úrodu ve snopech ve stodole, nýbrž co nejdříve po sklizni resp. již během postupně probíhající sklizně zrno rovnou vymlátil (na „humně“, které mohlo být nekryté) a uložil ve více chráněné sýpce (což bylo přirozeným pokračováním staršího ukládání obilí do obilních jam, aby se co nejdříve zabezpečilo před škůdci). Pro mezistupeň ve zpracování obilí mohla klidně sloužit i prostorná síň domu, aniž by bylo nutné stavět velkou, pro obyčejného rolníka materiálově náročnou a konstrukčně složitou stodolu. Některé české písemné prameny 14. a 15. stol. užívají pojem „stodola“ pro vyjádření majetku („zlořečená stodola tvá a zlořečené všecko nadobie tvé“ – Jan Hus: O šesti bludiech) a přeneseně pro uskladnění vymláceného zrna, což také ukazuje spíše na „sýpku“ nikoliv „stodolu“ v pozdějším slova smyslu (z německého Stadel). Mimochodem dodnes se poblíž švýcarského města Zermatt dochoval unikátní soubor středověkých roubených „Stadeln“, které mají typickou podobu sýpek…
Vypadá to nakonec, že archeolog Hejna se možná svou interpretací věžovité podoby „Žižkova domu“ přiblížil realitě více než současní tvůrci archeoskanzenu, vzhledem k novějším výzkumům vrchnostenských hospodářských dvorů (David Novák: Dvory, dvorce nebo sídla, 2019), ukazujících na častý výskyt soliterní reprezentativní věže ve struktuře dvora, hlásající na dálku, „kdo je tu pánem“… To však při plánování trocnovského skanzenu vůbec nebylo vzato v potaz, i přes známé vyobrazení dvora s věží v Bibli Václava IV..
Ač jsou stavby v archeoskanzenu kvalitně řemeslně provedeny (nikoliv ovšem „středověkým“ způsobem), pozorné oko odhalí mnoho „nedostatků“, které ale padají na vrub spíše autorsko-technickému dozoru. Předně velký podíl řezání kuláčů a tyčí, u nárožních přesahů dokonce nesmyslně šikmo (chtěl bych vidět středověkého venkovského tesaře, který by dobrovolně ruční nedokonalou pilou řezal kládu co nejdelší dráhou, místo nejkratší kolmou, nebo řezal zbytečně tam, kde lze snadněji a efektivněji použít sekeru). Také dokonale řezané dlouhé (4–5 metrové) fošny použité na podlahu špýcharu jsou nereálné, podobně i otesaná dlouhá prkna různých bednění (mající evokovat štípané desky). Nebo zděný chlév exkluzivně vybavený kamennými koryty (pocházejícími zřejmě z nějaké zaniklé novověké usedlosti).
Hřebeny doškových střech kryje předpěstovaný travní koberec nařezaný na menší čtverce – problém je ale v jeho malé tloušťce, takže při mé poslední návštěvě na podzim 2022 byl porost většinou suchý a rozpadal se. Co s ním udělá silnější vítr lze snadno domyslet. Pomíjím vnitřní mobiliář, zčásti stvořený z moderní truhlářské spárovky(!) nebo vizuálně rušící bezpečnostní čidla, elektrická svítidla a informační tabulky.
Ponecháme-li stranou nekritickou snahu o obrodu husitství a osoby Jana Žižky (počínaje zřízením jeho památníku v totalitních 60. letech 20. století a konče posledním filmovým propadákem vydávajícím úsilí o náboženskou reformu za boj utlačovaných proti zlé vrchnosti), jinde považovaného za kacíře, zloděje a vraha a husitskou revoluci vnímanou jako hluboký úpadek v dějinách českých zemí, lze shrnout, že i přes řemeslně kvalitně provedené „modely“ objektů se nepodařilo naplnit původní myšlenku přiblížit veřejnosti skutečnou „dobu Jana Žižky, tehdejší stavby a stavební technologii“. Tak snad někdy jindy a jinde…
