Před vchodem do informačního centra v Dolních Břežanech.
Většinu peněz spolkla téměř totální rekonstrukce budovy čp. 11, z níž zbývaly jen části obvodových zdí. Nezúčastněného pozorovatele proto může napadnout, jestli je vůbec rentabilní realizace takového projektu za takových podmínek. Navazující dům čp. 56 nebyl do projektu zahrnut, proto jeho rozpadlou fasádu směrem do dvora zakrývá rašlová síť.
Venkovnímu vstupnímu prostoru dominují gabionové zídky, které u budovy infocentra tvoří napodobeninu „keltské hradby“, což kupodivu nepůsobí úplně špatně. Zřejmě proto, že „v jednoduchosti je krása“, což však neplatí pro vnitřní expozici muzea. Zdůrazňuji slovo „muzea“, protože sami provozovatelé takto expozici infocentra označují. Ostatně vybírají i vstupné 50 Kč, oproti běžným infocentrům poskytujícím služby zdarma.
Z toho ovšem pramení problematičnost zvolené koncepce. Muzea jsou totiž především od toho, že „získávají, uchovávají, zkoumají a VYSTAVUJÍ HMOTNÉ DOKLADY za účelem studia, vzdělání, výchovy a potěšení“. Zásadním omylem tedy při tvorbě nových muzeí je přílišná orientace na tzv. multimediální prvky a „divadelní“ scénografii, místo plnění svých hlavních funkcí. A to je právě problém i v Dolních Břežanech. Místo kvalitní a neotřelé prezentace unikátních výsledků dlouholetých výzkumů na Závisti klade důraz na virtuální realitu a výtvarné instalace, které jsou již ve chvíli vzniku zastaralé, rychle ztrácející hodnotu a po prvním zhlédnutí směřují k okamžitému zapomnění.
Expozice zaujímá v podstatě jen jednu místnost a část vstupní chodby, s maximálním využitím prostoru včetně stropu. Snaha o náhradu tradičních muzejních vitrin s popisky v podobě horizontálně otočných kruhových panelů, v nichž jsou v „jantarové“ pryskyřici zality „repliky“ dobových artefaktů, ztroskotává nejen na velmi špatné čitelnosti popisků, ale i na, v několika případech značném, zmenšení předmětů natolik, aby se vešly do dané plochy. Jedinými ukázkami archeologických nálezů ze Závisti jsou potom více či méně povedené repliky několika málo předmětů a pár originálních kousků keramiky a kamenné industrie z jiných nalezišť odsunuté o dvě patra výše do podkrovního kinosálu, kde jsou naprosto nezajímavě a ledabyle odloženy v malých vitrínách. Srovnání například s vynikající expozicí Archeoparku pravěku Všestary, kterou tvoří především repliky, ukazuje na propastný rozdíl mezi chápáním pojmů soudobé muzejnictví a popularizace archeologie.
Doprovodné výtvarné instalace v dolnobřežanském muzeu, ať už plechové, skleněné či kamenné, nejsou jen doplňkem, nýbrž na sebe strhávají přílišnou pozornost a nutí k zamyšlení, co vlastně představují, jejich rozpoznání však ničím návštěvníka neobohatí a lze je zařadit mezi zbytečné. Kromě nich též vynikají zbytečností elektrické „louče“ umístěné u podlahy, jejichž stínítka „schematicky znázorňují geografický kontext světa Keltů na Závisti“… Do této kategorie patří i pět obrázků s výjevy z pravěku Jana Patrika Krásného, jehož profese ilustrátora především fantasy literatury patrně nebyla nejšťastnější volbou (pozorní si jistě všimnou bažanta či orla bělohlavého nebo konstrukčních nedostatků na vymalovaných stavbách).
Tyto kresby prý byly inspirací pro „ústřední bod expozice“, filmovou 3D rekonstrukci promítanou na principu multiprojekčního zařízení CAVE. Zobrazuje údajné prostředí Závisti v mladší době kamenné, pozdní době bronzové, ve starší a mladší době železné a roku 1916, stvořené Tomášem Petráněm z FAMU ve spolupráci s výtvarnicí a režisérkou Niké Papadopulosovou a animátorem Radkem Dvořákem. A také odbornými konzultanty z Ústavu archeologické památkové péče středních Čech. Dílo svým pojetím připomíná prequel počítačové hry, ovšem ve srovnání třeba s Kingdom Come: Deliverance výrazně animačně pokulhává, zejména v uvěřitelnosti staveb. Jen postavy ve snímku byly předem natočeny s reálnými herci v ateliéru a převedeny do animace se slušným výsledkem. Reálná není subtilnost některých konstrukcí, například neolitických domů, řídké pletené ploty a výplety stěn které by nedržely pohromadě, tenké stěny staveb, konstrukční sloupy z rovného dřeva zatímco všude v okolní krajině je to samý pokroucený listnáč, nízké doškové střechy nad rozpálenými pecemi nebo jejich v realitě nefunkční malý sklon, roubené domy s chybějícím prahovým kuláčem, nesprávné řešení štítů domů, hranice dřeva nařezaného pilou, vrata z prken se svlaky které nic nedrží, koně a krávy výrazně větší než kdysi byly, zápalné šípy a ohně hořící v tom největším lijáku, pohozený gotický meč ve scéně zániku oppida, závěrečná orba na již zoraném a uvláčeném poli a množství dalších detailů, které se ovšem nedají snadno rozpoznat vlivem příliš rychlých sekvencí. Úvodní záběry odehrávající se v laserovém vědeckém centru ELI Beamlines stejně jako poslední s nálezem duhovky na poli, ale i část se zlodějem utíkajícím s ukradenými mincemi, jsou zcela zbytečné. Naopak chybí připomenutí germánského osídlení a z doby stěhování národů, a jasný závěr, třeba s titulky, logem nebo jen nápisem konec, aby diváci po setmění obrazovek (jímž jsou odděleny i jednotlivé části) nečekali na další pokračování.
Z hlediska čistě technického se taktéž nejedná o žádný zázrak. Uvnitř kopule „stanu“ v podobě keltského korálku je do půlkruhu vedle sebe umístěno pět resp. sedm velkoplošných obrazovek orientovaných na výšku, s rušivými „hluchými“ rámy mezi nimi. Přitom se právě díky tvaru polokulovitého korálku nabízí užití sférické projekční plochy (tzv. dómový projekční systém použitý v pražském Planetáriu), která dokáže diváka do virtuální reality skutečně vnořit. Další možností, vizuálně lepší než ploché monitory poskládané vedle sebe, je prohnutá obrazovka (dnes již dostupná s úhlopříčkou přes 2 metry) nebo panoramatické plátno (jako v IMAXu).
Zmínku zaslouží i naučná stezka okolím v souvislosti s raně středověkým hradištěm, které je jedním ze zastávek. Půjde-li reálií neznalý turista pěšky ve směru od obce, může se mu stát, že hradiště přejde bez povšimnutí, protože příslušná infotabule je umístěna na opačné straně území již mimo areál památky, na parkovišti pod ní. Tím spíše, že v letáku k naučné stezce se píše, že se z opevnění zachovaly jen obvodové hrany, zatímco ve skutečnosti jsou viditelné hluboké příkopy i výrazné pozůstatky valů. Sama přístupová cesta je zanedbaná, zčásti zarostlá, reálně proto hrozí u jisté části návštěvnictva, že za hradiště budou považovat nový hřbitov, vznikající na protilehlé louce…
