„Horácká vesnice“ v ekologicko zábavním parku Centrum Eden v Bystřici nad Pernštejnem.
Na okraji města uprostřed oku nelahodící zástavby vzniklo toto zařízení v průběhu osmi let z areálu bývalého zemědělského školního statku, za masivního financování z prostředků Evropské unie (ROP Jihovýchod) a Města Bystřice nad Pernštejnem. Partnerem projektu je mimo jiných Evropské centrum pro ekologii a turistiku ECEAT. Otevřeno je od března roku 2015.
Jak se praví na webu tohoto zařízení, „jedinečná tematická linka od minulosti k budoucnosti má nabízet mnoho vyžití pro rodiny s dětmi či školní výpravy, a seznamovat návštěvníky s jejich kořeny a také s budoucností v otázce ekologie a šetrného přístupu k přírodě.“ Součástí centra je tzv. „Horácká vesnice“, v níž má návštěvník spatřit „repliky dobových stavení z 19. století a ukázky tradičních lidových řemesel“, která si může i vyzkoušet.
Hned při příjezdu překvapí značně omezený prostor pro parkování (cca 10 aut včetně invalidních a 1 autobus), vzhledem k široké nabídce Centra a předpokládané návštěvnosti (první rok 20 tisíc, cíl až 50 tisíc ročně!). Během mojí návštěvy však bylo parkoviště zaplněno stěží z poloviny, což má zřejmě svoje důvody, jak bude zmíněno dále.
Rozsáhlý objekt Nového Dvora, bývalého panského statku Mitrovských, v němž Centrum sídlí, pochází z počátku 19. století. Osu komplexu tvoří patrová budova zámečku se sloupovým portikem v hlavním průčelí, kdysi obydlí správy statku a úřednictva. Na zámeček navazují přízemní křídla s dvorními arkádami, uzavírající přibližně čtvercové nádvoří. V bočních křídlech bývaly umístěny klenuté stáje. Z hlediska rekonstrukce tohoto historického objektu lze vytknout snad jen příliš tvrdě provedené vnější a vnitřní omítky, nevhodná palubková vnitřní vjezdová vrata a venkovní dlažbu z plochého lomového kamene, uloženou mělce do drtě, v níž nedrží. Přes určité řemeslné nedostatky a nedotažené detaily je jistě záslužným počinem záchrana této stavební památky na poslední chvíli, neboť jak ukazuje výstava historických fotografií v přízemí panského domu, objekt se nacházel v naprosto dezolátním stavu a jako mnoho jiných podobných mohl skončit v sutinách.
Areál dvora je rozčleněn do několika expozic. V západním křídle u vstupní brány je umístěna pokladna s příjemnou obsluhou, která vše vysvětlí a nabídne ke směně místní měnu „krejcar“ v kurzu 1:10, kterou se platí všechny služby a aktivity. Vedle pokladny se nachází občerstvení, které nabízí k jídlu pouze domácí klobásu, k pití pivo z místního pivovaru a originální kopřivovou či bezovou šťávu vlastní výroby, vše v doporučitelné kvalitě. Vnitřní řešení interiérů je ovšem velmi nepřívětivé – tvrdé velkoplošné šedé dlažby, studená zářivková svítidla a na stěnách kombinace bílé a černé barvy. Poněkud nepatřičně potom vyhlíží dekorace dřevěného trakaře s několika pytli v koutě. Přes sklo vedlejší místnosti si lze prohlédnout zařízení zdejšího funkčního mini pivovaru a o kousek dál i moštárny.
Následuje „Zelená lékárna“ – historické lékárenské zařízení je tu instalováno v hrubém kontrastu s velkoplošnou šedou dlažbou a zářivkami na stropě. Udivují zcela volně umístěné skleněné a porcelánové prachovky a dózy, snadno dostupné k rozbití či odcizení. Stejně tak možnost manipulace se starou pokladnou na kliku, která, když se povede ji otevřít, ukrývá hliníkové dvacetníky a padesátníky. Není totiž možné, aby tyto exponáty „přežily“ jedinou školní výpravu. Buď tedy žádné školy do Centra nejezdí, nebo jsou na Vysočině zcela výjimečně hodné a poslušné děti, případně se nehledí na provozní náklady a je dost peněz na opravy a náhrady. Pěkně vyřešené jsou zde plechové nádoby s různými bylinami, které lze poznávat podle vůně, a obří deskový herbář. A také informační panely. Jsou všudypřítomné, je jich po celém areálu velké množství, tudíž některé návštěvníky, zahlcené informacemi, přestane bavit je číst už na začátku, nicméně jejich grafické provedení, kresby a texty jsou vysoce kvalitní a velmi povedené.
Na opačné straně dvora v překvapivě rozsáhlých prostorách bývalých klenutých stájí je umístěna opravdu zajímavá expozice „Příběh půdy“. Kromě toho, že se zde návštěvník vyčerpávajícím způsobem dozví, co vše vychází z půdy, kdo v ní žije, co v ní lze najít (včetně archeologických artefaktů) a co na ní závisí, je k dispozici i několik interaktivních her a herních koutů pro děti i dospělé. Zaujme především obrovský prolézací krtinec i s krtkem a žížalami, ale také skutečný traktor, na který je možno si vlézt a vším hýbat, vyzkoušet si mlácení obilí cepy, nakrmit správným krmivem domácí zvířata, poznávat čichem a hmatem různé suroviny a v kuchyňkách pro malé děti vařit a hrát si se vším možným. Opět trochu udivuje důvěřivost provozovatelů, protože herny obsahují množství drobných předmětů, až by se chtělo věřit, že všichni návštěvníci jsou natolik ukáznění, že se opravdu nic neničí ani neztrácí… Ve vedlejším křídle se připravuje otevření kovárny a truhlárny, zatím jsou vrata zavřená.
Určitým vyvrcholením prohlídky komplexu dvora je návštěva zámečku/panského domu. Ten je zařízen v podobě náznakové interiérové instalace panského bydlení, vcelku povedené, až na detaily (ale pochopitelné) typu talířů z umělé hmoty napodobující cín, laciných kopií obrazů a příliš do interiéru nezapadajících informačních panelů. Vše je volně přístupné, vše si lze osahat, vyzkoušet si psaní brkem, sednout si do dobového křesla. Otázkou ovšem je, jak dlouho zařízení vydrží v pořádku, kromě drobností třeba koberce nebo srolované papírové plány ve skříni… Stavební rekonstrukce samotných interiérů dopadla dobře, zejména cihelné dlažby, výmalba či kachlová kamna. Značně rušivým prvkem je ale výtah pro hendikepované a světelné tabule pro nouzové východy.
Zcela jiný svět však začíná po průchodu průjezdem zámečku do severní části areálu. Otevře se pohled na zmíněnou „Horáckou vesnici“ na pozadí městských paneláků. Hned za branou dvora zcela nepochopitelně straší monstrózní informační kiosek nehezky obitý prkny a na cestě „zapomenuté“ kulaté balíky se senem. Pravá hrůza se ale projeví o něco dál. Nevěřícně jsem zíral na cosi, nazvané replikami objektů lidové architektury…
Horácké domy bývaly přízemní roubené, kryté dřevěným šindelem. Mnohé vynikaly bohatě vyřezávanými lomenicemi, časté byly kabřince. Štít býval oddělen od stěny přízemí podlomenicí, světnice prosvětlovala špaletová okna…
V Centru Eden je kolem návsi se zvonicí uprostřed (sloužící jako sklad odpadkových košů) postaveno neuvěřitelným způsobem sedm „obydlí“ – prý pazderna, dům tkalce, ševce alias bylinářky, včelaře, statkáře, mlynáře a hrnčíře (pro větší „názornost“ označené tabulemi s nápisy). Nejdříve překvapí střechy vyvedené ze šedých betonových čtyřhranných tašek, nadmíru doplněné měděnou klempířinou. Vůbec netuším, podle čeho tvůrci zvolili takové řešení, které nemá v tradičních střešních krytinách vůbec žádnou analogii! Další tvrdou „peckou“ jsou ploty předzahrádek u všech domů, zhotovené z jeklových sloupků (i s plastovými zátkami), na nichž jsou křížovými vruty přišroubované plaňky. Uvnitř plotů před domy i jen tak osamoceně stojí z hrubých kamenů vyzděné kapličky pro elektrorozvodny! Kamenné podezdívky domů jsou „chatařsky“ zděné stejným způsobem z kamene bez jakékoliv snahy o řádkování, hladce vyspárovaného cementovou maltou. Obdobně vypadá i maskovací obezdění betonových skruží studny…
To, co však dokonale odrovná byť jen minimálně poučeného návštěvníka, jsou „roubené“ konstrukce stěn domů, které prozrazují naprostou neznalost, neschopnost a bezradnost tvůrců tohoto panoptika. Jediným roubeným objektem (přestože se tak tváří skoro všechny) je pazderna (a zvonice), ale jakým způsobem! Trámy řezané na katru na sebe nedoléhají, prostor mezi nimi je vyplněn polystyrenem přetřeným nějakým tmelem, a protože dřevo sesychá, ale polystyren ne, ve stěnách se tvoří široké průhledné spáry! Další domy jsou zděné (patrně z tvárnic) a zvenku jsou na ně přišroubované nesámované fošny (což i pro neznalé prozrazují vypadané zátky původně zaslepující vyvrtané otvory pro šrouby) s viditelnými stopami po řezání katrem, které mají imitovat trámy roubení. Smutně vtipné ovšem je, že v interiérech domů zůstaly stěny jen omítnuté… „Roubení“ místy podivně končí uprostřed stěny nebo těsně za oknem, jinde v rozích zase nenavazuje… Všechno stavební dřevo je natřeno jedním odstínem tmavě hnědé syntetické lazury, což mj. neodpovídá barvě přirozeně zestárlého dřeva…
Dispozice domů je podivně „zdrclá“, kdy některé světnice jsou nepoměrně malé a úzké, čehož důsledkem je neodpovídající umístění topidel – kachlových kamen a tím pádem i vyústění komínů vůči hřebenům střech. V domě tkalce se vstupuje po amerikánsku zvenku přímo do světnice (v projektu se asi zapomnělo na síň). Dalším výsměchem jsou trámové stropy – záklop tvoří stejné nesámované fošny jako ty přišroubované na fasádě. Úplným bonbónkem pro fajnšmekry jsou v síních domů schody na půdu – které nikam nevedou, protože stavitelé jaksi opomněli vyříznout ve stropě průlezy… Jak se tam dostávají údržbáři, mi zůstalo utajeno… Paradoxně je místy vidět nesmyslná snaha o napodobení například povrchu starých dveří otryskáním dřeva, což se však míjí účinkem, neboť na výplně byla použita spárovka… Všude jsou štíty z příliš úzkých prken, podlahy z velkoplošných mrazuvzdorných dlaždic, výklopná eurookna odsazená za líc stěny, přímotopné radiátory, plechové lucerny z IKEA z nichž se ani nenamáhali odstranit nálepky, dodatečně instalovaná svítidla napojená bílými kabely, moderní infotabule vedle dobového nábytku, závěs pro závoru dveří ze zabetonovaného roxoru, hrnčířská pec s nerezovým komínem pod neuměle stlučeným prkenným přístřeškem a bezprizorně se válející necky před několika staveními… Náves korunují nevzhledné dřevěné boudy – stánky připravené pro kulturní akce.
Po těchto zničujících zážitcích jsem si už myslel, že nemůže přijít nic horšího. Může. Návštěva mlýna mě už dostala do kolen. Vodní kolo mělo být původně opravdu poháněno vodou přivedenou potrubím, jenže jak je zřejmé z konečného provedení systému, původní plán selhal, a kolo, resp. mlýnské složení tedy roztáčí elektromotor. Zásadní potíž z hlediska mletí je v tom, že (kromě jiných nedostatků v technologii) se násypka na obilí nachází až těsně u stropu…
V domcích personál snaživě opakuje každému příchozímu naučený text a vybízí ke zkoušení řemesel (za krejcary), což nijak neláká, vzhledem k předváděné nízké úrovni, která nemá nic společného se skutečnými lidovými řemesly. Hrnčíř nebyl přítomen a napsal cedulku, že „hledá nová ložiska hlíny“, přičemž zanechal na stole (potaženém roztrženým plastovým pytlem na odpadky) papíry, štětce a plastové misky s rozředěnými různobarevnými hlínami, aby si návštěvníci mohli něco namalovat. Také statkář absentoval, prý odjel na trh a nechal na stole záhadný vzkaz, že si můžeme „vyzvednout kozičku na procházku, vodítko je v králíkárně“, načež jsem králíkárnu marně hledal, a až při odchodu z areálu jsem byl informován, že návštěvník může vstoupit přímo do ohrady se zvířaty a pomazlit se s nimi… takže jsem naštěstí o nic nepřišel.
Zcela vyčerpán jsem absolvoval ještě prohlídku ekopavilonu, rozpečeného sluncem, jehož expozice paradoxně nabádají k úsporám energií a šetrnému přístupu k životnímu prostředí, přičemž samotná stavba této sklobetonové „pyramidy“ musela být energeticky a zdrojově nejnáročnější z celého areálu i širokého okolí. Před ním se nachází minimalistická a nezajímavá (podle nesešlapaného trávníku) stezka naboso a dětské hřiště s vodotryskem a vodními korýtky, intenzivním hraním si nenechavých děcek již poničenými. Krejcary jsem nakonec utratil za místní pivo ve stylových lahváčích. Nic jiného, a to ani pohlednice, nebyly k mání.
Jak jsem dodatečně zjistil, tak tahle legrace, která prezentuje značně zkreslený obraz minulosti a nadmíru kazí dobrý vkus, stála 170 milionů korun, z toho 115 milionů tvořily dotace z evropských fondů… Nefiltrovaný nepasterizovaný mok Mitrovských mi zhořkl k nepití.
