Archeoskanzen Modrá u Uherského Hradiště.
Archeoskanzen, který má být „komplexně řešeným osvětově naučným areálem představujícím ideální podobu slovanského opevněného sídliště z doby Velké Moravy na základě nálezů z archeologických lokalit středního Pomoraví“, přitom nenaplňuje nejenom kritérium odbornosti, ale je přímo negativním příkladem výchovné, osvětové či historické práce i nedostatečně využitých velkorysých možností, kterých se jinak příbuzným oborům archeologie, muzejnictví nebo památkové péče příliš nedostává.
Archeoskanzen vznikl z iniciativy obce Modrá u Uherského Hradiště za výrazné finanční podpory z dotačních programů Evropské Unie, Ministerstva pro místní rozvoj ČR a Ministerstva zemědělství ČR, a také grantů určených pro záchranný archeologický výzkum. Sponzorsky přispělo Sdružení dobrovolných aktivit INEX-SDA, Sdružení Villa Nova Uhřínov a Mikroregion Buchlov. Autory odborné části projektu jsou PhDr. Miroslav Vaškových, vedoucí archeologického oddělení Slováckého muzea v Uherském Hradišti, a PhDr. Luděk Galuška, vedoucí pracoviště slovanské archeologie Archeologického ústavu Moravského zemského muzea v Brně. Projektovou dokumentaci zpracovali ing. arch. Zdeněk Špičák, ing. Josef Pavliš a ing. arch. Klára Königová. Realizaci provedla stavební firma Staveko s.r.o.
Areál archeoskanzenu je rozdělen do čtyř tematických celků – mocenského, řemeslnického, sídlištně-hospodářského a církevního, které doplňují prvky opevnění se vstupní dvojvěžovou branou a palisádovou hradbou. Centrální stavbou mocenského areálu je mohutná kamenná budova palácového typu. Její střechu pokrývá napodobenina původní keramické krytiny. V těsném sousedství budovy stojí hospodářské a výrobní objekty. Řemeslnický areál tvoří dílny hutníka, kováře, kovolitce–klenotníka a hrnčíře, poblíž se nachází pracoviště zpracovatelů kosti, parohu, dřeva a také výrobců oděvů. Sídlištně-hospodářský areál skanzenu sestává jak z objektů obytných, tak i hospodářských, tvořících menší účelová uskupení. Obytné stavby jsou zastoupeny typickými domy, dále zemnicemi a polozemnicemi. Hospodářské objekty představují obilní jámy, zásobnice, pekárna, místo na mletí obilí a studna. V rámci jednotlivých obydlí je patrná snaha o postižení společenského postavení jejich uživatelů. Severně od sídliště na vyvýšeném místě se nachází církevní areál. Tvoří jej novodobá replika velkomoravského kostela sv. Jana, postavená v sousedství odkrytých základů původní stejnojmenné stavby se statutem národní kulturní památky.
Přes chválihodný záměr bohužel nelze pominout mnohé nedostatky, které se v plné míře projevily po zpřístupnění skanzenu veřejnosti. Jejich rozsah je vzhledem k účasti tolika renomovaných osob a subjektů naprosto zarážející. Předně jsou to nedbale provedené tesařské konstrukce, často vzniklé zřejmě bez odborného dozoru, neboť neodpovídají technologiím tradičního stavitelství. Množství detailů nevychází z původních historických konstrukcí, navíc jsou tu příliš zřetelné stopy po motorové pile, řezání na katru a betonování, naopak použití sekery, základního pracovního nástroje, je minimálního rozsahu. Konkrétně lze uvést patřičně neopracované konce téměř všech stavebních prvků z kulatiny a tyčoviny, nedobové prvky konstrukcí krovů (netesařské spoje, střešní latě z podélně řezané tyčoviny, úvazy rákosových došků provazem místo povřísel), fantazijně řešené závěsy dveří, viditelné moderní spojovací prvky (např. na konstrukci vstupní brány), bezradnost v řešení částí šindelových střech vedoucí až k nefunkčnosti, diskutabilnost věrohodnosti repliky keramické krytiny na palácové budově, příliš „tvrdé“ řešení vnitřních omítek, podlah a venkovního dláždění, atd. Značně chudé vybavení objektů tvoří velmi nedokonalé až amatérské repliky předmětů, které navíc v mnoha případech neodpovídají danému historickému období.
Podobně lze hodnotit stavbu kostela sv. Jana, který byl postaven už před třemi lety, a stal se následně terčem odborné kritiky. Už to, že bylo ponecháno režné kamenné zdivo, ačkoliv je známo, že velkomoravské kostely byly omítnuté zevnitř i zvenku a vyzdobené nástěnnými malbami, je dost zásadní chybou. Také provedení spár kamenného zdiva, příliš strmý „gotizující“ sklon střechy nebo použití závětrných lišt nesvědčí o odpovídající erudici autorů této novostavby.
Tam, kde tvůrci skanzenu a jeho provozovatelé úplně selhávají, je programová náplň areálu a celkový způsob jeho provozování. Záměna doby raného středověku za současný slovácký folklor nepochopitelně staví na hlavu původní záměr projektu. Silná folklorní tradice je sice pro tuto oblast typická, nemá však vůbec nic společného s velkomoravským obdobím a folklorní pořady v tomto areálu nemají žádné opodstatnění. Dokonce lze říci, že areál je využíván až nevhodně zavádějícím způsobem, proti smyslu projektu skanzenu, podle něhož programová složka měla mít vysokou odbornou úroveň. A to nemluvě o silně nedobovém odění personálu skanzenu a jeho nestylovém chování a vybavení, přestože má evokovat dávné obyvatele sídliště a jejich denní činnosti. Některé pořady označované za „dobové rekonstrukce“ jsou natolik amatérské, že se lze jen podivovat odvaze jejich aktérů (například „slovanský pohřeb“).
Lze proto právem pochybovat o míře schopností všech zúčastněných, potřebných pro realizaci tak náročného projektu. Je to o to horší, že převážná část veřejnosti postrádá hlubší znalosti o skutečném životě v raném středověku a může si proto o něm vytvořit velmi zkreslené představy. Jestliže se předpokládá, že archeoskanzen navštíví tisíce osob ročně, lze v tomto směru hovořit o „škodách“ velkého rozsahu. Pak je ovšem třeba se ptát, proč byl vlastně skanzen postaven a pro koho, za tak velkou sumu peněz pocházejících převážně z veřejných zdrojů.
