Jenže, hrad Karlštejn už dávno není – více jak sto let – tím co býval. Komise UNESCO jej před časem odmítla zařadit do seznamu světového kulturního dědictví „pro nepůvodní stav“. Na rozdíl třeba od prosté jihočeské vesnice Holašovice.
Mnozí vědí, že zchátralý hrad Karlštejn byl koncem 19. století restaurován architektem Josefem Mockerem ve spolupráci s vídeňským profesorem Friedrichem Schmidtem a stavitelem Josefem Střelbou, ale již málokdo tuší, v jakém rozsahu. Necitlivou rekonstrukci odmítali již její současníci (mimo jiné i August Sedláček), především proto, že nedbala autentické hodnoty původních dochovaných částí, z nichž mnohé nahradila kopiemi. Originální konstrukce se proměnily v hromady suti, vysypané do okolních svahů a do hradního sklepení. Podle dílčích nesprávně interpretovaných nálezů vznikaly novotvary, cizí našemu prostředí a nelogické ve vztahu k vzájemné funkčnosti hradního areálu. Tyto zásahy byly poplatné tehdejší době doznívajícího romantismu a purismu, jíž podlehlo kromě Karlštejna množství dalších památek. Po stu letech jim sice neupíráme právo na památkovou ochranu, neboť jsou dnes chápány jako historický doklad zmíněné stavební epochy, ale nelze je přeceňovat a prezentovat současnou podobu Karlštejna jako typickou pro dobu Karla IV.
Problematické pozadí současné prezentace hradu Karlštejna spočívá v tom, že veřejnost není dostatečně informována o skutečné historické hodnotě částí hradu, vydávaných za původní, originální, ve skutečnosti však pocházejících právě z doby nešetrné rekonstrukce před sto lety. Přes množství odborné literatury, často rozporuplné v otázkách autenticity, zůstává zřejmě nejkvalitnějším popisem přestavby hradu polozapomenutá práce Dobroslavy Menclové publikovaná v roce 1947 na stránkách časopisu Zprávy památkové péče.
V průběhu tehdejších „oprav“ byla do základů zbořena první vstupní brána spolu s přilehlým obytným stavením. Stejně tak i dvojice věžovitých bran při vstupu na první nádvoří. Přitom byly radikálně přestavěny navazující hradby. Zbořen byl rozlehlý komplex budov tzv. purkrabství, svou hmotou rovnající se menšímu zámku, včetně nejstarší západní části. Sníženy byly i hradby při studniční věži a také její vrchol byl přezděn. Populární šlapací mechanismus na vytahování vědra s vodou je pouhou kopií.
Rozsáhlé likvidaci neunikl ani Císařský palác, z něhož zbyly jen obvodové zdi středního traktu. Jeho západní část, věž sv. Mikuláše na východní straně, palácové schodiště na severní straně a zejména nejvyšší patro paláce, původně hrázděné, zmizelo v sutinách. Všechna originální kamenná ostění palácových oken a dveří byla nahrazena kopiemi, přičemž došlo k přebourání a přesunutí okenních otvorů. Došlo k výměně téměř všech podlah a stropních konstrukcí. Vnější a vnitřní omítky, gotické i renesanční, byly otlučeny. Podobně tomu bylo i na Mariánské věži.
Razantním zásahům se nevyhnula ani Velká věž s kaplí sv. Kříže. Na jižní straně věže bylo odstraněno zdivo v rozsahu dvou pater včetně horní části vystupujícího schodiště spolu s jeho středním pilířem, klenbami a schodnicemi. Část nástěnných maleb tzv. schodišťového cyklu tak byla zničena, část transferována, a nahrazena kopiemi. Zbytek byl přemalován, později došlo ke smytí přemaleb (někde rozmytí), nakonec byly notně sešlé fresky i s omítkou sejmuty, po zbroušení a zpevnění podkladu znovu přilepeny a retušovány.
Kaple sv. Kříže, považovaná za jednu z nejcennějších gotických sakrálních prostor, si z doby Karlovy zachovala kromě několika architektonických detailů jen soubor deskových obrazů Mistra Theodorika – mnohokrát poničených vandaly, změnami vnitřního klimatu, ale i neodbornými restaurátorskými zásahy a nedávno dokonce uniklým hasicím médiem při zkoušce požární techniky. Před sto lety byly na hvězdnaté klenbě kaple vyměněny vypouklé skleněné čočky spolu se zlaceným ornamentálním štukem, nově doplněn značný počet chybějících leštěných polodrahokamů na stěnách (opět včetně okolního zlaceného štuku, neboli inkrustace), vyměněn zdobený trám nad dělicí mříží, původní dřevěné lišty se zlaceným plastickým dekorem rámující obrazy nahradily nové. Vyměněny byly podstatné části oken, stropní trámy nižšího patra, podlaha je také nepůvodní, a až na drobnosti i kompletní zařízení kaple.
Nejcharakterističtější znaky dnešního vzhledu hradu, střechy a jejich bedněná podsebití, tzv. hurdy, kopírují švýcarsko-rakouské předlohy a na Karlštejně, ani na jiných českých hradech, se nikdy nevyskytovaly. Již v roce 1894 bylo toto řešení kritizováno i kvůli požární (ne)bezpečnosti.
Na rozsáhlé dostavby po zbořených objektech byly použity cihly vyrobené v cihelně Václava Mockera, architektova bratra. Činnost bratrů Mockerů lze proto charakterizovat jako dobře prosperující rodinný podnik zaměřený na likvidaci originálních památek, financovaný ze státních zdrojů bez patřičné kontroly. Vzhledem ke značnému rozsahu nového cihelného zdiva by se proto hrad mohl jmenovat Mockerštejn.
Je třeba si přiznat, že ze slavného hradu Karla IV. do dnešní doby mnoho nezbylo. Určitě ne tolik, abychom mohli prohlídku některých částí hradu označovat za exkluzivní a vybírat i exkluzivní vstupné ve značné výši. Hrad Karlštejn je bezesporu národním symbolem – symbolem národa, který se opájí kýčem, v tomto případě opravdu monumentálním. Desítky obchodů se suvenýry pokleslé úrovně na hradě a v podhradí i stovky sádrových Karlštejnů na zahrádkách široko daleko jen následují svůj velký vzor.
Záhadná ztráta dokumentačních fotografií
V letech 1987–88 autor tohoto textu prováděl na Karlštejně revizi evidence mobiliárního fondu (sbírek). V hradním depozitáři nalezl soubor asi deseti černobílých velkoformátových fotografií, dokumentujících značný rozsah tehdejší přestavby hradu, a to v celkových pohledech na hrad od jihu a západu i v detailech částí hradu. Zajímavé je, že tento soubor fotografií, ležící desítky let bez povšimnutí v hradním depozitáři, ušel pozornosti zřejmě všech badatelů, neboť v odborné literatuře není vůbec zmiňován. Existence fotografií totiž poněkud koriguje dosavadní povědomost o rozsahu této rekonstrukce.
Jednotlivé fotografie nebyly zvlášť evidovány, celý soubor byl uložen v obálkových deskách nesoucích pouze jedno starší inventární číslo přidělené v 50. letech 20. století tehdejší Národní kulturní komisí (NKK) při hromadné inventarizaci movitých kulturních památek na českých hradech a zámcích. Od počátku 80. let probíhala nová inventarizace a evidence, tzv. základní evidence (ZE), kdy na rozdíl od té starší bylo přiděleno nové inventární číslo každému předmětu. V době, kdy autor prováděl revizi evidence na Karlštejně, soubor fotografií ještě nebyl nově očíslován a popsán, k čemuž mělo následně dojít.
Tomuto souboru jsou podobné dvě nepříliš ilustrativní fotografie, dnes umístěné v expozici hradu v tzv. Mockerově pracovně. Jako jediné jsou nově evidovány, patrně proto, že byly uloženy zvlášť mimo zmíněný soubor, a díky tomu se také zachovaly. Ostatní velmi názorné, jedinečné fotografie zmizely. Skutečnost, že fotografie dnes nejsou k nalezení, vyšla najevo při snaze autora o jejich studium v souvislosti s přípravou výše uvedeného textu. Po více jak ročním autorově samostatném pátrání nezbylo, než podat trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření z trestného činu krádeže a zároveň trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku.
Služba kriminální policie a vyšetřování v Berouně však trestní oznámení odložila, neboť provedeným šetřením „nebyla potvrzena existence souboru fotografií ani nebyly zjištěny skutečnosti, že by takový soubor měl existovat“. Proti tomuto usnesení oznamovatel podal stížnost a zároveň navrhl další možné směry pátrání, například další prověření zápisů ve starých inventárních seznamech a zejména zjištění fotoateliéru, který tehdy prováděl fotodokumentační práce a po němž se mohly dochovat archivní dokumenty či dokonce negativy ztracených fotografií.
Odvolací orgán, Okresní státní zastupitelství v Berouně, stížnost zamítl. V odůvodnění uvedl, že je třeba se s dalším šetřením obrátit na složky památkové péče, nikoli na policejní orgán, přestože se celý případ těchto odborných institucí přímo dotýká, od počátku se k věci staví odmítavě a lze je proto považovat za zaujaté. Druhá část odůvodnění upozorňuje, že případné trestné činy jsou stejně již promlčeny, a odvolává se na oznamovatelovo ohraničení období, ve kterém mělo ke ztrátě fotografií dojít, přestože oznamovatel toto období neoznačil natolik přesně, aby mohla být spolehlivě zjištěna doba provedení případných trestných činů.
Proti usnesení státního zastupitelství není stížnost přípustná. Významná kulturní památka je ztracena, nikdo není odpovědný, dál je veřejnost klamána o skutečné míře autenticity Karlštejna. Jen proto, že další svědek, který by potvrdil existenci souboru fotografií, není znám.
