Kvalitní zpracování tohoto tématu však přináší četná úskalí. K jejich zdolání je potřebný nejenom dostatek odborné erudice a „evropského rozhledu“, ale i schopnost pečlivé systematické práce s obrovským množstvím údajů a za použití moderních informačních zdrojů. Prvořadým by pak měl být požadavek na co největší aktuálnost díla, tím spíše, pokud je publikace koncipována jako specializovaný turistický průvodce. S tím souvisí i důraz na přehlednost textu a kvalitní zpracování doprovodné grafiky. Bohužel, některá z těchto úskalí se tvůrcům knihy nepodařilo překonat a výsledek je tak poněkud rozpačitý.
Na prvním místě je třeba zmínit nedostatky grafické úpravy. Předně fotografie větrných mlýnů na obálce plně nevystihuje obsah knihy (mj. vzhledem ke knize Martina Janošky „Větrné mlýny“ z roku 2003) a patrně byla zvolena jen pro svou, formátu obálky vyhovující, orientaci na výšku. Přesto by jistě nebylo tak obtížné vybrat fotografii některého z tradičních typů lidových domů. Větší péče měla být věnována předtiskové přípravě fotografií uvnitř knihy. Značné množství z nich výrazně „padá“ na jednu či druhou stranu. Při fotografování se sice vždy nepodaří udržet rovinu záběru, tento nedostatek však lze napravit dodatečně při sazbě knihy. Podcenění této složky vede k vyvolání nepříznivého dojmu z knihy hned při jejím prvotním prolistování.
Zásadním problémem knihy je však její celková koncepce. Jakoby se autor nemohl rozhodnout, jestli chce pojednat o muzeích v přírodě, vesnických památkových rezervacích, rodných chaloupkách či „klasických“ muzeích s etnografickou expozicí. Výsledkem je nepříliš šťastný nevyvážený výběr ve stylu „od každého něco“. Značný rozsah tak zbytečně zaujímají exkurze po místech, která muzei v přírodě nejsou, naproti tomu množství dalších skutečných muzeí v přírodě autor do přehledu vůbec nezařadil, nebo jen ve značně omezené míře, neodpovídající jejich významu.
Možná je na vině nepříliš jasné stanovení obsahu pojmu „muzeum v přírodě“ již v úvodu knihy. Na jedné straně autor vymezuje muzeum v přírodě jako souhrn starých venkovských staveb i s jejich vnitřním vybavením, rekonstrukce jejich prostředí souvisejícího s obživou obyvatel, vzájemných vztahů mezi stavbami a jejich postavení v sociální a hospodářské struktuře historického sídla. Stručně řečeno jako rekonstrukci historického životního prostředí se vším všudy. Na straně druhé však do této definice jen výběrově zařazuje tzv. archeoparky či archeologická muzea s replikami pravěkých až středověkých sídelních areálů, která jsou ovšem ve světě také považována za plnohodnotná muzea v přírodě, zcela nenahraditelná pro poznání vývoje lidové architektury, která je v originálech zachována v „tradičních“ skanzenech převážně až od své novověké stavební etapy. Přičemž není neobvyklé, že i tyto novověké objekty jsou často stavěny v muzeích jako repliky, takže je poněkud zvláštní, že autor knihy věnuje archeoparkům mnohem méně pozornosti, než by jim příslušelo. Je to nepochopitelné tím více, že na jiném místě v úvodu knihy autor uvádí potřebu spojování metod etnografie a experimentální historické archeologie. A nehledě na to, že v němčině se i tato muzea souhrnně výstižně označují pojmem „freilichtmuseum“ a v angličtině „open-air museum“.
Nejasnost pojmu muzeum v přírodě je zřejmá také z autorova tvrzení, že nezáleží na tom, zda jsou historické stavby přeneseny nebo stojí na původním místě. Za muzeum v přírodě v pravém smyslu slova totiž nelze považovat například objekt lidové architektury zachovaný „in situ“ v jinak pozměněném prostředí okolní zástavby současné vesnice (ostatně to vylučuje již výše uvedená autorova definice muzea v přírodě). Přesto těmto „etnografickým muzeím“ věnuje autor velkou pozornost a nežádoucím způsobem tak odbočuje od hlavního tématu knihy.
Nikde v knize není uveden celkový počet popisovaných objektů, pouze se čtyřikrát dozvíme, kolik muzeí autor navštívil osobně (na záložce přebalu „144“, na str. 6 „asi 130“, na str. 17 „stovku muzeí“ a na str. 18 „více než 130“). Podobně nejednoznačné je rozlišení muzeí v textu na tři stupně různým typem písma použitého v názvu (ve skutečnosti je to však pět typů – kromě nejvýznamnějších, středně velkých a nejmenších jsou to ještě menší muzea označená podtržením názvu a další „menší muzea, památkové soubory nebo samostatné stavby v okolí“ zvýrazněná tučným malým písmem). V tomto menším chaosu pak vyplyne tím více potřeba nejenom jmenného abecedního rejstříku, ale i celkového přehledu podle typů muzeí. Obojí bohužel v knize citelně chybí. Navíc autorovo rozdělení někdy neodpovídá skutečnosti – například Biskupin, rozsáhlý a nejvýznamnější polský archeopark se značnou návštěvností, je uveden pouze „podtržením“, tedy jako menší muzeum v rámci jiného muzea (Velkopolského etnografického parku u Lednogóry, vzdáleného asi 50 km). Stejným „podtržením“ pak autor označuje i muzea, která tvoří jediný objekt.
Další zmatky působí nesprávné zařazení některých muzeí v rámci příslušnosti k jinému muzeu – příkladem může být muzeum ve Vysokém Chlumci, které je pobočkou Hornického muzea Příbram (v knize uvedeného pod starým názvem jako okresní muzeum), což z textu není patrné a je zařazeno na zcela jiném místě než by mu příslušelo. Nehledě na označení tohoto muzea za „menší“, ve srovnání například s muzeem v Chanovicích, které je uvedeno pod samostatným heslem, ačkoliv je s muzeem ve Vysokém Chlumci co do rozsahu téměř totožné.
Nerovnovážný je i obrazový doprovod popisovaných muzeí – zatímco některá jsou vybavena až několika stranami fotografií, mnoho muzeí, a to i významných, není zastoupeno fotografií ani jedinou (například populární archeologické experimentální centrum Lejre v Dánsku, Velkopolský etnografický park Lednogóra a archeopark Biskupin nebo z finských 32 muzeí jsou fotografiemi přiblížena jen dvě). Potíže působí (při hledání dalších informací na internetu, neboť odkazy na webové stránky v knize také chybí) zkomolené názvy muzeí, například Mosegard místo správného Moesgard v Dánsku.
Jen z českých a moravských muzeí v přírodě, přestože jde většinou o muzea nadregionálního významu, nejsou uvedena: archeopark Chotěbuz–Podobora, hornický skanzen Ostrava–Michálkovice, Prostřední Lhota u Nového Knína (etnografické muzeum v barokním špýcharu podobné muzeu v Peruci, které v knize uvedeno je), archeopark Villa Nova Uhřínov pod Deštnou, archeopark Všestary.
Zpracování takto obtížného tématu tedy zůstalo prozatím jen v půli cesty a stálo by za úvahu pro případné druhé vydání obsah zásadně přepracovat a aktualizovat.