Polabí v Kouřimi jako malované.
Když se před časem uvažovalo o zrušení skanzenu v Kouřimi kvůli restitučním nárokům, zastával jsem názor, že několik chátrajících staveb v areálu bez jasné koncepce nemá budoucnost a bylo by efektivnější je přesunout jinam a muzeum zrušit. Řešení se však po letech našlo a vyústilo v rozsáhlou 1. etapu dostavby za 68 milionů korun z evropských a krajských peněz do plánované podoby „muzea české vesnice“. Bohužel s výsledkem značně diskutabilním.
Prvním problémem je tzv. nadregionální zaměření skanzenu, tedy na území středních, severních a východních Čech. Ponecháme-li stranou chybějící zastoupení ostatních regionů, jeví se jako nesystémové „lezení do zelí“ stávajícím muzeím v přírodě – ve středních Čechách Polabskému národopisnému muzeu v Přerově nad Labem a Muzeu vesnických staveb středního Povltaví ve Vysokém Chlumci, v severních Čechách Souboru lidové architektury v Zubrnicích a ve východních Čechách mj. Souboru lidových staveb Vysočina.
Tato koncepce kouřimského skanzenu má podle tvůrců nabízet přímé srovnání různých regionálních typů lidové architektury. Ve vztahu ke stavebním a rekonstrukčním záměrům laické veřejnosti se však tato idea může projevit tak, že se prvky polabského domu objeví na stavbách v Podkrušnohoří a hrázděných domů třeba na Táborsku.
Druhým problémem je opuštění původní funkce muzeí lidové architektury, vznikajících z důvodu záchrany ohrožených lidových staveb jejich přenesením na nové místo a zajištěním stálé péče o ně. Rezignace na památkové principy, autenticitu a originalitu, pravdivost prezentace, a místo „shromažďování“ cenných objektů jejich nahrazování (nekvalitními) kopiemi, je zásadní obrat směřující k přeměně muzeí v přírodě na zábavní parky.
Skanzen v Kouřimi sice prošel značnou vizuální proměnou, ale již od vstupu do areálu je zřejmé, že nebylo dost sil na všechno. Stará bouda pokladny ve stylu chatky v kempu popírá všechny znaky lidové architektury, ovšem peníze na její náhradu se nenašly, naopak na velkorysé vydláždění pojezdových pruhů cesty zbylo peněz dost. O kus dál se otvírá další nepřívětivý pohled na kamenné ohradní zdi statku z Týřovic, vyzděné chatařským stylem, s vyškrabanými spárami (malta rozetřená do plochy by zmírnila tvrdost nového zdiva).
V pořadí druhý objekt (z původní zástavby), špýchar z Budče, překvapí střechou děravou jak cedník. Muzeum zřejmě nemá k ruce údržbáře s žebříkem a několik šindelů navíc. Spíš se ale typicky počesku čeká na nějakou další tučnou dotaci na celkovou rekonstrukci, než aby se průběžně opravovalo a udržovalo. Na zděnou část špýcharu se kdosi neúspěšně pokoušel aplikovat hliněnou omítku, která praská a odpadává. Sousední dům z Budče, který je znám z filmové pohádky Tajemství staré bambitky, nenabízí pohádkový interiér, nýbrž seznamuje příchozí s návodem k obsluze a údržbě kachlového sporáku, nabízí pohled do jakési rozvodny, na hasicí přístroj, a ve sklepě na hnijící brambory a tlející kusy dřeva.
Cestou podél statku z Týřovic míjíme nevzhledné elektrorozvodné skříně zasazené do ohradní zdi a pokud obrátíme svůj zrak vzhůru, spatříme utržený hromosvod. Na domě je vidět, že byl do muzea přenesen již před 40 lety – původně tesané trámy stěn byly při transferu nahrazeny řezanými (ze dvou stran), zadní štít obedněn opět po chatařsku úzkými prkny. Nárožní spoje tvořené přeplátováním zajišťují nedbale zatlučené hřebíky. Aby dům vypadal „pěkně“, přetřeli jej muzejníci nahnědo (luxolem?).
Přicházíme na uměle vytvořenou nesourodou náves a vstupujeme hned do statku z Týřovic. Světnice je přetvořena na venkovskou školu. V zadní komoře domu s expozicí lidového nábytku tvoří povalový strop neodkorněné(!) tyče, nesoucí stopy po řezání motorovou pilou, mezi nimiž prosvítá zelená nadstropní izolace.
Na sousední usedlosti, kopii rozložité rychty ze Strašic, se na první pohled zdá něco divného. Střecha kryté pavláčky před štítovým průčelím domu má totiž velmi nízký sklon, rozhodně méně než obvyklých nejméně 35° doporučovaných pro dvojitě kladený šindel. Ale je možné, že originál domu takový byl… V den slavnostního otevření muzea byl štít domu vyzdoben květinovými girlandami – z umělé hmoty. Zděnou zadní část domu pokrývají dokonale rovné omítky. Pak se nemůžeme divit, že se totéž objevuje u mnoha rekonstruovaných soukromých chalup, jestliže si jejich majitelé vezmou za vzor kouřimský skanzen.
U vedlejšího unikátního špýcharu z Kornatic se vzhledem k jeho výšce zdají krátké přesahy střechy – při dešti musí na stěny nejenom pršet, ale odkapávat na ně i voda z krytiny. Ovšem pokud jsou krokve původní a nezkrácené, možná to tak bylo…
Nad návsí stojí pohledově úchvatné dvě polygonální stodoly ze 17. století. Vysoké střechy ze slaměných došků jsou velmi působivé, celek dotváří pěkné vyplétané ploty. Než vstoupíme dovnitř – kde zjistíme, že došky jsou povřísly uvázané na standardizovaných katrem hraněných střešních latích, místo oloupané tyčoviny! Nepochopitelné, uvědomíme-li si, jak náročné pokrytí střech muselo být, včetně sehnání dostatečného množství vhodné slámy. Pak si všimneme i takových detailů, jako humpolácky provedená oprava vrat nebo masivní potrubí požárního zabezpečení střechy, jehož funkčnost při vzplanutí slámy by mě dost zajímala.
Poblíž se nachází rozpadlá studna s nebezpečně zející dírou, na níž se taky jaksi zapomnělo.
Polabský statek vypadá z dálky malebně, plastové girlandy na vratech vítají návštěvníky, jenže zblízka zjistíme, že jde opět o kopie staveb (původní jsou jen některé rámy oken a bednění štítu) s dokonale vyhlazenými omítkami. Za domkem z Krchleb navazuje plot z řezaných fošen, jejichž strana směrem do usedlosti je viditelně dodatečně ohoblována, aby snad budila dojem štípaného prkna. V zadní části usedlosti stojí zděná výstavná stodola, bez okapů, tudíž čerstvě nabílené zdivo, včetně vrat, je do výšky půl metru zastříkané blátem.
Za zmínku stojí všudepřítomné nedotažené detaily – například moderní visací zámky, uvolněné kameny v dláždění zápraží a chodníků, obetonovaný plotový sloupek před domem z Jílového, nepřehlédnutelné požární hlásiče a čidla zabezpečení nebo ohyzdná stanoviště s občerstvením.
Oživení areálu při slavnostním otevření lépe nekomentovat, pozitivně zaujala snad jen obyčejná pradlenka a bezprostřední kováři.
Děsím se, co přinese 2. etapa dostavby, která prý má stát 100 milionů! Doporučuji tyto peníze raději rozdat soukromým vlastníkům památek lidové architektury nebo se vrátit ke skutečné záchraně objektů, ohrožených na původním místě zánikem. Rozhodně však nepokračovat v budování bezduchých, technicky nekvalitně provedených a špatně udržovaných kopií.
