Vstup do „atomového krytu“ Pavlov.
Na konci května roku 2016 byl otevřen Archeologický park Pavlov. Stál více než 96 milionů Kč, utopených v betonu. V tom obrovském rozpočtu se krom jiného zapomnělo na obyčejné směrové informační značení. Nebýt turistického centra v obci, které poskytne radu i plánek, mnozí návštěvníci by marně bloudili po Pavlově a někteří méně zdatní jedinci by svou pouť za poznáním vzdali u prvního vinného sklípku. Což by nakonec nebyla špatná volba, jak vyplyne z následujících postřehů.
Při spatření betonových monster na úpatí Pálavy a na břehu Novomlýnské nádrže se derou na mysl obrazy monstrózních socialistických památníků typu Hrabyně nebo Památníku SNP v Banské Bystrici. Takovéto brutalistické stavby byly už v době svého vzniku (samozřejmě potichu) kritizovány pro ignorování architektonických, krajinných či historických hodnot svého okolí. 27 let od konce totalitního období, které se do našich dějin zapsalo právě bezohledností a zpupností architektury a jeho architektů, se Pavlov zařadil mezi ně. Naštěstí už dnes nic nebrání otevřené kritice.
Národní kulturní památka? Chráněná krajinná oblast Pálava? Národní přírodní rezervace? Vesnická památková rezervace? Celosvětově významná archeologická lokalita? Pchá, co na tom? Odborníci z Archeologického ústavu AV ČR Brno, Regionálního muzea v Mikulově a architektonické kanceláře Radko Květ společně stvořili bytelný atomový kryt s větracími věžemi kvádroidních tvarů, které prý mají evokovat okolní vápencové skály! Zřejmě stačilo podepsat se v projektu pod ničím nepodložené tvrzení, že stavby nezatíží svým měřítkem a hmotou místní krajinnou scenérii, aby si Brusel sedl na zadek a poslal balík melounů na jižní Moravu.
Brutalistní vnější podoba skrývá prázdnotu vnitřního prostoru, doslova. Navíc umístění pod zemí většině nepoučených návštěvníků evokuje představu, že zdejší lovci mamutů obývali jeskyně. Nejdříve překvapí potemnělost interiéru, i přes umělé přisvětlení, což kontrastuje s projektovanou nutností přivést dovnitř denní světlo nad povrch vystupujícími betonovými věžemi. Evidentně toto řešení nefunguje a svádí k podezření na zbytečně vynaložené prostředky. Strohost betonu a otisky šalování mají zmírnit černé malby inspirované pravěkým uměním, působí však násilně a žádnou hodnotu nepřinášejí.
Za druhé překvapí těžký skleníkový vzduch a vedro (5. července 2016). Buď nefungovalo větrání nebo byl beton ještě vlhký, každopádně delší pobyt v expozici byl nesnesitelný. Za třetí (ne)překvapí množství projekčních monitorů, sice se zajímavě technicky provedenými animacemi, ale opět vyvolávajícími pochybnosti nad účelností takového jistě drahého audiovizuálního řešení, jestliže by mohlo být snadněji zpřístupněno jen prostřednictvím internetu a uvolnilo by tak prostor (a finance) pro představení onoho proklamovaného „obrovského množství originálních artefaktů“ získaného za dlouhá desetiletí výzkumů. Některé prvky nefungovaly (interaktivní mapa), jiné nebyly dokončeny (prázdné šuplíky pod vitrínami).
Důraz na slovo „originálních“ je na místě. Neboť čtvrtým překvapením je zjištění, že většina vystavených předmětů je viditelně! rozpoznatelnými kopiemi. Pochopit by se to jistě dalo v případě Věstonické Venuše a pro srovnání zhotovených replik obdobných plastik z jiných světových nalezišť. Ovšem kopie kostěných a kamenných nástrojů, uměleckých předmětů, ale i kosterních ostatků ve vitrinách lze chápat jako podvod na návštěvníkovi, a to tím větší, že popisky údaj o kopii neobsahují.
Pátým překvapením je chyba projektu ve vztahu k expozici „in situ“, tedy originálnímu nalezišti nazvanému „skládka mamutích kostí“, které se ocitlo asi o 2 metry výše než projekt podzemní stavby předpokládal, tedy původní vyhlídková plošina je k ničemu a musela být provizorně vybudována jiná z trubkového lešení, nesnadno přístupná pro fyzicky méně zdatné turisty. Samotná světelná projekce názorně rozlišující části naleziště a jednotlivé druhy nálezů (nejenom mamutích kostí), je povedená, tím větší je však škoda, že ji nemají šanci vidět všichni. Podobně pojaté je i představení slavného věstonického trojhrobu, umístěného pod podlahou v kruhovém výřezu zakrytém silným pochozím sklem. Jde ostatně o jedinou část expozice, kde se děti nenudí, a skvěle se baví – běháním po skle a dupáním na něj, zřejmě se snahou zvýšit počet pohřbených. Nic jiného se dětem nenabízí. Vztah k nim ilustrují i webové stránky archeoparku, kde jako hlavní novinka visí na titulní straně (ještě v srpnu) pozvánka na den dětí 4. června…
Šestým, a snad jediným pozitivním, překvapením je vynikající filmový dokument promítaný v malém bočním sálu. Například vysvětlení, proč paleolitičtí lovci nechytali mamuty do vykopaných jam, je zábavné a poučné, jakož i množství dalších, technicky a obsahově kvalitně podaných informací. Přesto celkový dojem z nového archeoparku je drahá zbytečnost a architektonická zpupnost. Neláká k opakované návštěvě, není určen pro děti, kopiemi klame veřejnost. Umístění je z hlediska dostupnosti autem nevhodné kvůli úzkým silnicím, v létě zaplněným cyklisty a pěšími. Zůstane-li návštěvník Pavlova raději ve vinném sklípku, zcela jistě alespoň neztratí dobrou náladu.
